"My mother told her she wasn't fit to sleep with a pig. Which forced me into the unenviable position of declaring she was fit to sleep with a pig"

19. března 2013 v 15:55 | Peet |  Kniha S(l)ov / Book of (H)owls
my mind clearly needs the spring. vždycky jsem si říkala, že bych radši strávila celej život ve Skandinávii než u Středozemního moře, ale teď si nejsem tak úplně jistá. totiž jo, pořád bych si vybrala Skandinávii, ale asi bych tam nebyla celou dobu tak šťastná, jak si představuju. anebo je to možná tim, že čtu Lanarka a všechno se zdá ponurejší. ale pravda je, že venku je fakt příšerně. úplně se za to počasí stydim. devatenáctýho března, a Praha je pod sněhem? zima se nejspíš ládovala proteinovejma tyčinkama a teď drží jaro v šachu. něco jako Spiderman vs Peter Parker. Hulk vs Bruce Banner, Captain America vs Steve Rogers. všichni ti vyzáblí kluci, co se promění v největší nabouchance. takže jaro je vyzáblej kluk krčící se někde pod stolem, spí zkroucený na podlaze pod pulpitem, jako Thaw, když maloval tu kapli. všechno je teď Lanark, i já jsem Lanark. né, to je trapný, ale umělci a myslitelé to rádi řikaj. všichni jsme to a tamto, lidi jsou nic a lidi jsou všechno, fantazie je realita a realita je krabička od sirek. ale dala bych si buchtu. nedám si jí proto, že už jsem k snídani dva kousky měla, a to jako stačí.

jsem si normálně oblíbila Bonda. vždycky mě štval, jako agenta jsem měla radši Bournea, ale od tý doby, co jsem šla s Benem do kina na Skyfall jsem uznala, že s Craigem v hlavní roli mě to baví. nelíbí se mi, je takovej zaprdlej, ale jeho Bond mě baví v tom, že neni dokonalej. když jsem teď poslala první kapitolu bakalářky, mám zas chvilku volno, a tak když si nečtu nebo neblbnu s Kirou, koukám na Casino Royale a Quantum of Solace, prokládám to Girls, The Walking Dead, Fullmetal Alchemist, The Carrie Diaries (trošku se stydim), stahuju Dahlovy Tales of the Unexpected v seriálový podobě a nemůžu se dočkat Game of Thrones.

MS Word mi změnil "Bakhtin" na bikini, a potom nabídl "yachting". už myslí na léto.
taky se mi zdálo, že lezu na strašně vysokou a strmou skálu, a když jsem se konečně vysápala nahoru, nějaká ženská mi řekla, že jsem svatej František z Assisi. pak mě probudila vůně opejkaný slaniny, i když nikdo nic neopejkal.

nicméně. pořád mě tlačí palčivé otázky. proč se víc nevyužívá velrybí mlíko? kam chodí ptáci umírat? proč si pořád myslim, že herzog je německy ježek? až znova bouchne Vesuv, budou archeologové příštích generací nadávat na tu zuhelnatělou hromadu neapolskejch odpadků? proč Ripleyová neumřela ve trojce nadobro, abychom se vyvarovali nepovedný čtyřky? proč je v Irsku tolik palem? proč nejíme holuby a pávy (nebejvala to náhodou delikatesa?)? kdo vymyslel přísloví "z hovna bič neupleteš"? a kdo vymyslel pružinu?
 

where did the general put his armies? in his sleevies.

22. ledna 2013 v 12:25 | Peet |  Kniha S(l)ov / Book of (H)owls
tak jsem se nudila a zjistila jsem toto:

"Obec s RP: Brno
Počet: 1 člověk s příjmením Kivi
Hustota: 1 Kivi na 470713 obyvatel"

a je to pan nebo paní Kivi? taková Božetěcha Kivi je dost groteskní.

(zápisek z deníku k 20.11.2012: "přikrmování sýkorek se vymklo z rukou. Hitchcock hadr")

zajímalo by mě, jestli ze snů člověk někdy "vyroste". nemyslim si. to spíš, pokud jeho představivost už neni, co bejvala, tak pak už se mu nezdá o vraždícím bramboříku v kiltu, ale o placení účtu za plyn. mně se to doufám nikdy nestane. z poslední doby mám dva zapsáníhodné sny, jeden je česky a jeden anglicky právě proto, že se mi v těch jazycích zdály.

1. skákala jsem na Antarktidě po krách, měla jsem za úkol najít vlčí bob. pak už jen přelézt horu Siula Grande v Andách (vážně si můj mozek ukládá všechny ty názvy hor?) a jít odtamtud pěšky na Slovensko. ani jednou jsem nezabloudila a zdárně našla svůj hotel. když jsem tam pak šla na záchod, dveře do kabinky se otevřely a tam stál budhistickej mnich a začal přede mnou tancovat.

2. Instead of taking the train to Chotutice, I decided to walk by the railroad. I went through various villages and crossed many fields, when I entered a town called Blood. There I decided I was too weary & that I'd take the train from there. The station was high up on a hill, and when I got there, there was only one shabby room which led directly into the train. I got on, but I had no ticket and we started moving. It was too late to get off. The journey was short and in the end I ended up back in Blood; but it was fantastic, we rode on top of a massive abyss, and there were strange crooked trees and the sky was purple. When I jumped off I found the man who owned the place. "This?" he went, "this is just the 'Terry Pratchett Experience'. I had to build a proper station down the road there, you've got to take one of those steam trains." He looked a bit like Noel Fielding with a very sad face. I followed him, and halfway to the station we met the town's mayor. He was pulling a pram in which an ugly, black-eyed man was seated. The creature started complaining about the man who was with me, and I could see it made him terrified. I held his hand for I was really sorry for him....and then I woke up.
(this dream was followed by a short, but no less sad one, in which I dropped a bacon sandwich)"

taky se mi ješě zdálo, jak jdu přespat do noclehárny, která je plná různě postiženejch lidí a všichni se na mě začali sápat... obávám se, že předmět Grotesque in Drama mi leze na mozek. všude je to samej Bosch a rozčtvrcený těla a vydloubaný oči.

(The Escstasy of Saint Teresa; a triptych)

asi se se mnou vážně něco děje, když minule říkám bráchovi naštvaně: "Dane, vodnes si už ten štrůdl!", když už potřetí nereaguje. a až pak mi dojde, že to, co nazývám štrůdlem jsou buřty s cibulí.

a přečtěte si tohle! Albert Magnus vytvořil automaton a Tomáš Akvinskej z toho měl psotník!

Ricardo Bofill se teď řadí vedle F. L. Wrighta na mou poličku architektonických hvězd.

o hai.

"No! You don't quite get it! You see, what I am is an ordinary transvestite prostitute, not the slightest bit interested in politics at all!"

17. října 2012 v 23:22 | Peet |  Kniha S(l)ov / Book of (H)owls

(Glencoe, Skotsko)
krevety!
jedla jsem je jednou, nechutnaly špatně, ale z tý struktury jejich tělíček se mi dělá šoufl. jako kdyby sviňky chutnaly jako kuřecí... taky byste je nejedli. (i když já bych je nejedla ani kdybych na ně měla obrovskou chuť, protože je mám ráda. ony maj takovej smutnej výraz, jakože si toho hodně prožily, ale zároveň se jim v očích leskne kapka naděje. jako malá jsem je cvrnkala. a ne, nebyla jsem špinavý dítě, jen zvědavý, a koukala jsem pod kameny na zahradě.)

měli jsme jet minulej víkend do Alp a místo toho jsme jeli do prdele jsme nakonec jen šli na procházku kolem zámku Štiřín, kde jsem se jako malá ztratila, a pak dostala nařezáno, protože jsem se asi ztratila schválně. od tý doby, co mi bylo pět uplynulo hodně vody, umřelo pár zvířat v pražský zoo a vycucalo se hodně bonbónů a ze zámeckýho parku se stalo golfový hřiště. nesnášim golf. podívám se na něj jedině, pokud hraje Bill Murray, a to ještě s přimhouřenejma vočima. je to úplně debilní sport, a neberu žádný argumenty proti svýmu elegantnímu tvrzení, neb je to tady moje a rozhoduju tady já. Thomas Paine by ze mě radost asi neměl, řek by, že jsem absolutistická panovnice svýho blogovýho království, že jsem ještě milionkrát horší než bláznivej George III., páč jsem tady ani nezřídila kolonku House of Commons, a tudíž tady nemá populus (topol) žádný zastoupení. vůbec.

taky nesnášim topoly a osiky a akáty. nesympatičtější stromy aby člověk pohledal. ale nadevše miluju duby, zvlášť starý a hodně košatý. a olivovníky. kdesi u Lago di Garda žije olivovník, kterýmu je přes tisíc let!

když jsme v září vybírali, kam na dovolenou, oba jsme se shodli, že moře nepotřebujem - Ben, jakožto držitel britskýho pasu byl mořem obklopen celej život, a já prostě tak nějak mořská nejsem, žije tam olbřímí oliheň, a tak (i když zase tam žijou milovaní rejnoci a žraloci a kosatky). takže jsme jeli do Belgie, ubytovali se v přenádhernejch Bruggách a projeli okolí na vypůjčenejch kolech křížem krážem. na Belgii a Holandsku je fantastický, že je všude rovina, takže na kola paráda. já totiž strašně nerada jezdim do kopce. a Bruggy jsou prostě kouzelný, jediný, co bych jim vytkla je počet důchodců a Američanů (trousící komentáře typu "this is very European..."). ale po sedmý hodině, kdy jdou důchodci spát a Amíci zalezou do barů, to nemá chybu. našli jsme park, kde se Colin Farrell chystal spáchat sebevraždu, a vůbec snad všechny místa z McDonaghova filmu In Bruges.

jo, a taky jsem byla ve Skotsku! to je hrozný, vy toho nevíte! a v Londýně jsem objevila Williama Blakea! byl to osud. seděla jsem v parku na Embankmentu a koukám, co je to vedle mě za most a ejhle! on to byl Lambeth Bridge. má schopnost dedukce mi napověděla, že asi povede do městské části Lambeth. tam žil William! v tenkrát nově postavený části "Hercules Buildings" a s manželkou tam posedávali nahatý na zahradě. takže jsem to musela prozkoumat, i když jsem neměla ani páru, jak je Lambeth velikej a jestli tam ty budovy ještě jsou. no, nebyly. od konce osmnáctýho století uplynulo hodně vody (umřelo hodně...ale to už znáte) a Londýn se proměňuje neuvěřitelně rychle. nicméně! jak jsem se zhrzeně vracela jakymsi zaplivanym podchodem zpátky, všimla jsem si, že na zdech jsou mozaiky...mozaiky z Blakeovejch obrazů! úža! bylo to nádherně pojatý, mělo to atmosféru - sem Blake patří. zážitek to byl mnohem silnější než vidět jeho malby ve sterilním prostředí galerie.

tak zatim pončo.

Brugge
belgické pobřežní trávy
Glencoe
Glasgow
jelen je len jelen (ryba iba ryba)
náměstí v Bruggách a věž, z níž spadnul Brendan Gleeson
móře!
Blake!
nohy! (vykřikla pani v Jumaji)
taková celebrita. leží tam každej den a vyhlíží kachny :)
Edinburgh. zrovna byl Fringe festival, kam se chystáme příští rok!
jak jinak
Loch Ness!
belgický wafle a třešňový pivo
Stirling
belgickej racek, v pozadí pan Poirot na plachetnici
Peterborough
Stirling
Brugge
Loch Ness
fancy fish&chips (no question mark intended)
tele, co vypadalo jako zlatej retrívr
našla! našla!
pučený
Kira s náma nejela, tak dostala aspoň kost

ADIEU.
 


"Vision or Imagination is a Representation of What Eternally exists"

6. srpna 2012 v 12:15 | Peet |  Kniha S(l)ov / Book of (H)owls
"Blake had been reading an edition of Edward Young's Night Thoughts, which he had agreed to illustrate, and had come to a passage in which the poet asks "who can paint an angel?" Blake closed the book, according to his own account, and spoke aloud.

BLAKE: Aye! Who can paint an angel?
VOICE: Michael Angelo could.
He looked about the room but noticed nothing 'save a greater light than usual'.
BLAKE: And how do you know?
VOICE: I know, for I sat to him: I am the arch-angel Gabriel.
BLAKE: Oho! You are, are you? I must have better assurance than that of a wandering voice; you may be an evil spirit - threre are such in the land.
VOICE: You shall have good assurance. Can an evil spirit do this?

Blake 'looked whence the voice came, and was then aware of a shining shape, wth bright wings, who diffused much light. "As I looked the shape dilated more and more: he waved his hands; the roof of my study opened; he ascended into heaven; he stood in the sun, and beckoning to me, moved the universe. (...)"
(Blake. Peter Acrkoyd. London: Vintage, 1992.)

the fantastic thing about William Blake is that even though he believed his visions were real, he accepted they were coming from his head, and that he saw no contradiction between those two. for him, reality wasn't only based on facts, common knowledge or what everyone could agree upon; reality was how each and every person saw it and imagination was part of it. angels existed, but only an imaginative person could see them.












a na dovolený bylo hezky.


Hello, we were wondering whether we could talk to you about Jesus?

27. července 2012 v 17:45 | Peet |  Kniha S(l)ov / Book of (H)owls
uff.
uff. to jsem se přejedla.
oni maj asi pravdu, když na pytliku píšou "dvě porce". já to jindy ale snim tak rychle, že než si stihnu uvědomit, že jsem plná, dvě porce už si to sviští tobogánem do žaludku. dneska se ale stala revoluční věc. rozhodla jsem si dát na talíř jen půlku. moc jsem tomu nevěřila, v tomhle jsem dost konzervativní, ale nakonec jsem si řekla - proč ne, kdyžtak je tu ještě pořád hrnec s druhou polovinou. a hle! ono to stačilo! neuvěřitelné! uvědomujete si vůbec, kolik se na tom ušetří? polovina! a já ze zbylejch peněz můžu šetřit na jachtu! a pak popluju tam, kam ještě nikdo nikdy nedoplul, kde jsou lvi. bude to sopečnej ostrov. a budou tam žít holoubci diamantový, protože ty já miluju. a otevřu si tam knihkupectví, který bude celý z peří a bez dveří a až se sešeří; i když tomu někdo stěží uvěří - přijde na kafe lord komoří. taky Bill Murray v čepičce Jacquese Cousteaua bude častým hostem a Pete Doherty nám bude na mole hrát na kytaru.

dneska jsem měla psát proposal na bakalářku, ale místo toho jsem zkejsla u National Geographic. víte, že kočka má v uchu 32 svalů? lidi jen 6. a taky tam vysvětlovali jak to, že kočky vždycky dopadnou na všechny čtyři a proč předou. chtěla bych umět příst. občas se cejtim tak spokojeně, že se to slovy vyjádřit nedá, ale předení by to úplně vystihlo.

nikdy jsem neměla vztah k miminům, přijdou mi všechny stejně ošklivý nebo extra ošklivý (včetně mý osoby jako mimina, i když jsem teda naštěstí nebyla EXTRA ošklivá - žádný vypouklý oči nebo žárovkovitá hlava se nekonaly). ale zato se dokážu rozněžnit na hrozně starym dědečkem nebo babičkou. když už je jim třeba přes pětaosmdesát, a to jejich drobný tělíčko se rozvážně šine za hůlčičkou a oni se na to hrozně soustředí, a pak je pozdravíte, a oni neslyší, ale když náhodou vidí, že jste něco řekli, tak se usmějou.

už zase čtu deset knížek najednou. Petronia, protože ho miluju (sice jen jako postavu v knížce od Loukotkový, ale což). Gulliverovy cesty, protože už bylo načase. Paradise Lost, protože musim. Game of Thrones, protože Game of Thrones. Blakeovu biografii, protože Peter Ackroyd má neuvěřitelnej styl a obyčejnou biografii povýší na román přestože si nic nevymejšlí. takže to vlastně román neni, ale vás to tak vtáhne do děje, že se váš pokoj promění v neútulný pokoj na Broad Street, kde za oknem uvidíte anděly a vaše zahrada bude obrostlá hroznovým vínem a v altánku bude sedět Blake s manželkou, oba nazí. a až vyjdete na ulici, budou se tam mlít příznivci francouzské revoluce s jejími odpůrci a nad obchodem s kávou bude viset vycpaná mořská panna. a u nohou vám přistane jedno z prvních čísel "Timesů" a vy si přečtete, že vašemu králi přeskočilo (George III.).
taky ještě čtu If on a Winter's Night a Traveller, protože je to první knížka ve 2.osobě, kterou jsem kdy četla. A Mere Christianity od C. S. Lewise, kterej se mě snaží přesvědčit, že bůh existuje. ale tak nějak bych radši tu skříň a lva. nakonec ještě čtu Zpropadené Skotsko, protože Děsivý dějiny mě nikdy nepřestanou nudit, a protože tam za 2 tejdny jedu. och, aye.


Kira posílá pusu.

"Jaroušku, řekl dědeček, když někdo vypadá jako ředkvička a voní jako bramboračka, tak bude slušný, i když je kulový blesk."

30. listopadu 2011 v 13:54 | Peet |  Kniha S(l)ov / Book of (H)owls
Víte vy vůbec jaký to je, když přijdete o hlavu, třeba při procházení pod sníženým mostem? já taky ne. ale umim si to představit. hrůza. a představte si ty šílený bolesti hlavy, od nichž vám nic nepomůže, protože tu hlavu jednoduše nemáte. trpíte jako lidi po amputaci končetin, co se nemůžou podrbat. jedinou výhodou celý týhle situace je, že když jdete do kina, ti, co sedí za vámi vám nenadávaj, že přes vás nevidí. to snad jen v případě, že by za váma seděl trpaslík. ale trpaslíci stejně nemaj v kině co dělat, žejo.

bolí mě v krku, a tak mluvim jak starej kuřák. (při slově "kuřák" si vždycky vybavim ty podmořský kuřáky (wiki)). píšu, protože se mám učit na HEL. baví mě to, to jo, miluju všechno, co se týká jazyků všeobecně. ale číst xy stránek o syntaxi a morfologii starý angličtiny (která rozlišovala, kdybyste to náhodou nevěděli, rody, určovala pády, všechny druhy zájmen včetně duálu, plus se pyšnila tak složitym systémem sloves, že právě to byl jeden z důvodů proč se z jazyka flektivního (ohýbání slov, např. čeština) stala jazykem izolačním, protože to prostě každýho zděsilo, když to viděl. nejhorší bylo, když jste byl mnich a zapisoval jste nějakej důležitej dokument - například evangelia - už jste s tim trávil několikátej rok a většinu zvířátek a kytiček už jste měl vybarvenou a najednou jste špatně napsal minulý subjunktiv plurálu "silného" slovesa "hweorfan" a všechno to šlo do háje. teď musíte začít od začátku, anebo vás vykopnou ze skriptoria na dlažbu. pardon, na hlínu.) teď jsem si všimla, že jsem před závorkou nedokončila větu, ale pokračovat tady se mi zdá nevhodné, tak si to domyslete.

taky žijete ve stavu permanentní tužby? pořád něco chci, čemuž říkám "potřebuju". potřebuju takovej ten úchylně vypadající malej hřeben, kterej prej ale rozčeše všechno a vaše vlasy jsou pak krásné, lesklé a hebké. taky potřebuju nový boty a kalhoty (parku už mám, juchuchů! a vlastně mám najednou dvě, protože jsem doma objevila pravou US Army parku, velikost neni S/M/XXXXL atd, nýbrž "NATO" a jakejsi tajnej kód. většinou jsem proti američanům zaujatá, ale za tohle jim děkuju. jinak se mi zrovna dneska zdálo, že jsem ve Skalistých horách na "Family Camp", taková nějaká hrozná stanová osada plná skautíků a rodinek amíků, co si vyjely do hor - plno tlustejch ženskejch v crocsech apod. ale nejhorší bylo, že všichni měli na sobě svítivě zelený kalhoty a kraťasy a já jsem se z toho za jednou chajdou svítivě zeleně pozvracela.). Mám jedny milovaný kalhoty z Topshopu, který už dosloužily, tak se tam v tejdnu vydám a doufám, že je tam po třičtvrtě roce ještě pořád budou mít *nadsázka*. snad alespoň něco podobného střihu. boty musej bejt teplý, ale ještě důležitější je, aby byly hezký, ale zároveň nestály 6000, jako většina ze skupiny "Ty hezký". taky potřebuju další knihovničku a podvazky.


P.S. A kdybch náhodou zapomněla, proč se nedívám na televizi: sejdu si do kuchyně namazat chleba a hlas na čt1 vyhrkne: "A teď vám ukážeme záběry umírající kuny..."

P.P.S. ředkvička ředí a kvičí?












Strašný Láďa

10. listopadu 2011 v 0:25 | Peet |  Kniha S(l)ov / Book of (H)owls
Der, Die, Das, psí vocas.
synchronicita si se mnou pohazuje jako s pinpongáčem! už jsem myslela, že jsem to tu zabalila, nechala zapadat prachem, osliznout slimáky, prorůst těma houbičkama, co rostou z mravenců (rozfoukaj kolem sebe svý mimina, mravenec je sní, přičemž ten malej vetřelec není vypuzen ven v podobě mravenčího trusu (co má vůbec mravenec? kloaku?), ale usadí se mu v mozku. malýho Ferdu pak donutí vylézt na strom, kde se zašprajcne a nechá se hobou pomalu vyžrat. ta mu pak vyraší z hlavy aby se jala prášit mimina. a celý cyklus se opakuje.) ale zřejmě tomu neuniknu. protože tenhle tejden si TO se mnou dělá co chce. i když studujete anglistiku, málokdy se vám stane, aby se ve dvou nesouvisejících předmětech těsně po sobě zmínila nejen stejná hra od S., ale i ten samý akt a věta, s prakticky stejným komentářem dvou různých vyučujících. ("What ish my nation?" etc.). stejným způsobem mě ještě pronásledoval Ryan Gosling, brusinky a ústní voda.

a dneska zas Yeats. objeví se mi tu komentář u rok starýho článku, kde jsem zmiňovala, že píšu esej na Yeatsovo "Sailing to Byzantium", noa prd ho, zrovna zejtra o něm máme seminář.

co se stalo v mezičase?
přestěhovala jsem se na Balkán, koupila si vznášedlo a pracuju v továrně na nudle.
ale možná, že lžu!
každopádně jsem za tu dobu snědla hodně šunky.

já se vrátím.
zatím vás obšťastním fotkami z minulého týdne. juchejte!











v mnohem lepším, rakousko-uherském...jemně nakrájeném rozlišení na dA

Tonari no Totoro

7. dubna 2011 v 23:00 | Peet |  Kniha S(l)ov / Book of (H)owls
pořád něco dělám a pořád se mi něco děje.
tak kupříkladu do posledních deseti dní se mi narvala hradní stráž, německej námořník a kanadskej dědeček.
vím, jak to zní.
ale jestli si domýšlíte věci než se vůbec nadechnu pro vysvětlení, tak jste pitomí a zasloužíte polejt kýblem krabích kulí.

v úterý ráno jsem se procházela po hradě, nikde ani noha a snad poprvé v životě byl prostor kolem Masaryka úplně odjaponcován. když najednou: "Ta má ale banán." ozvalo se zprava. abych hlas ospravedlnila, banán jsem opravdu měla - přes rameno mi visela taška s potiskem Warholova banánu. majitel hlasu obýval budku hradní stráže a za chviličku se jako ozvěna z budky naproti ozvalo prosté: "Banán." strašně mě těší představa, že jsem možná byla přítomna historickému okamžiku, kdy se hradčanským náměstím rozléhalo slovo BANÁN z úst hradní stráže.

německý námořník mě pozdravil "Ahoy", když jsem předevčírem venčila vlčici kolem plavebního kanálu. minulej rok ho rozšiřovali, tak si to tam teď směle drandí sexy jachty a upufaní parníci. možná, že onen plakalobejby námořník ani nebyl němec, ale jeho luxusní plavidlo, co (potřebuju sloveso končící "dlo", ale napadá mě jen "povidlo") stavidlo, mělo na zádi bundesvlajku.

a nakonec, když jsem minulej pátek přešlapovala na zastávce naší vesničky, přistoupil ke mně starší pán (měl bílej plnovous!) a zeptal se, jestli mluvim anglicky. což mě za á překvapilo a za bé samozřejmě potěšilo. jeho překvapilo, že jsem odpověděla kladně a stejně tak i potěšilo, dal se se mnou do řeči a povídali jsme si až do Prahy.
dozvěděla jsem se mimo jiné, že - je z Newfoundlandu, žil na Islandu, v Řecku a teď tady. že v Kanadě měl na lingvistiku českýho profesora, že útok 9/11 má na triku Mossad, že Émile Zola umřel na udušení a možná, že to bylo spiknutí; a spousty dalších, nečekaných zjištění.

na Americkou literaturu jsme šli dneska ven, Páč bylo Parádní Počasí. naposledy jsem se byla se školou učit venku ještě na základce. jenže tam jsme měli zahradu. zahradou naší univerzity je křižovatka a místo kůl cambridgeských trávníků a stájí pro jednorožce, my máme zaplivaný chodníky a zaprášený silnice a škola si chová své tramvaje, autobusy a turisty. takže jsme se usadili na schodech před Rudolfinem a předčítali verše Wallace Stevense holubům.
přijde mi, že si lidi holubů vůbec nevšímaj. já je pozoruju ráda. jsem holubí stalker. snad neskončim jako ta pani ze Sám doma. nicméně: dneska si rozjařeně hopkali v louži na Můstku, cákali na sebe a prostě si užívali. ale ti holubi z Palachova náměstí musej bejt děsně vzdělaný - předně tam maj to Rudolfinum, pak hned fildu, co by ptačím zobem dohodil Klementinum, na druhou stranu zas právnickou fakultu... a určitě soupeří s partou s Pařížský, tam sídlí fashion gang na vysoký noze, okroužkovaný od Cartiera na rohu, s fešným burberráckým šátkem a dámy pochopitelně kladou vejce s logem LV.

uéééh, odbíhám. a příští tejden hurá, hurá do BeNeLuxu!

do úterý musim ještě přečíst Tristrama Shandyho, T.S. Eliotta, Gertrude Stein, dopsat critical summary na Alexandra Popea (aka Sašu Papeže), přepsat rhetorical analysis a naučit se na syntax. takže jdu na tumblr.

The Decay of Lying

18. února 2011 v 22:58 | Peet |  Kniha S(l)ov / Book of (H)owls
"(...) became in Robert Browning's hands a grotesque, misshapen thing, which at times made him masquerade in poetry as a low comedian, and ride Pegasus too often with his tongue in his cheek." (Oscar Wilde, The Critic as Artist)

I know, Oscar, that you don't mean it literally ("Oh, but I do!" *master Fry's voice), but this is just hilarious. I'm quite capable of imagining anything (recently, I had a dream wherein certain Robert Sheehan had turned into a pony-sized chocolate giraffe), and I adore imagery, images, imagists and Imogen.

když už jsme u pana Wildea a jeho esejí, myslím, že "The Decay of Lying" v současné době nehrozí. díkybohu! našla jsem tady pěknejch pár prolhanejch písniček...

The Fratellis
The Raveonettes
The Cranberries 
NIN
No Doubt
Sex Pistols
The Hellacopters

...já bohužel lhaní neovládám - nědělá mi problém si vymýšlet - neexistujících věcí mám plnou hlavu prakticky pořád, jenže je neumím podat tak, aby mi ostatní uvěřili. usmívám se, uhýbám očima, snažím se tvářit "takhle se to vážně stalo", však to znáte. naposledy jsem lhala když mi bylo asi dvanáct, šlo o dobrodružnou výpravu spojenou se stanováním v kotelně naší vily a já našim jen pípla, že jdu spát ke kamarádce a snažila se nenápadně propašovat stan. jasně, že to prasklo. je to smůla, protože by mě lhaní vážně bavilo. ne, že bych to potřebovala, ale jen pro zábavu. párkrát se mi povedlo oblbnout Bena, s cizinci je to jednodušší trochu přibarvit místní folklór, jenže mi stejně po chviličce začal cukat koutek.

výlev:
nenávidim toho debila z National Geographic, co pořád mele o "asertivní energii" při přístupu ke psům.

zajímavost:
víte, že existuje prvok bobovka?

The Selfish Giant doporučuje:

"...a co si o tom myslíte vy?"
"NIC!"

kiroid

Dedicated to, the one and only Barry Scott, the Cillit Man!

11. ledna 2011 v 19:08 | Peet |  Kniha S(l)ov / Book of (H)owls
tak se mi zdálo o tom, jak jedu tramvají z Klecan do Venezuely (byla to šestadvacítka, a jelo se pořád do kopce a pralesem, já tam musela být v šest, ale nastupovala spousta důchodců, co to zdržovala...), pak jsem nějakým způsobem přišla ke dvěma cizím prstům, přemýšlela co s nimi - babička je pořád cpala do velkých krabic, já radila, ať je aspoň vysypem ledem; pak jsem se objevila kousek od domova , ale jak to často bývá - vůbec to tam tak nevypadalo, prolezla jsem dírou v křoví na něčí dvorek, tam stálo auto plný vysmátejch peruánců, před autem cikán (takovej ten pravej rumunskej kočovník, jak vystřiženej z Kusturici) a já věděla, že je to únosce (asi nepříliš chytrý, když unesl bandu chudých peruánců) a aby neunesl taky mě, říkám mu:
PEET: (žoviálně) Jéje, vy tady ale máte pěknou bandičku, taky už jsem pár lidí unesla. (křečovitý úsměv)
CIKÁN: (podezíravě si mě měří, vytahuje pistoli, zablýskne zlatým zubem) ....
PEET: Tak já už asi pudu... nevíte náhodou, kudy se de k zámku?
CIKÁN: ....
nakonec jsem teda nějak odešla a svou cestu zakončila na Islandu, kde někdo pobíhal s kočárkem po skalách.
nejvíc mě zaráží, že jsem byla schopna žoviálního tónu.

***

konečně jsem v rychlosti dočetla Orlanda (W.Woolf), přečetla rensanční sci-fi The Honourable History of Friar Bacon and Friar Bungay od Greeneho (Bacon vytvoří mosaznou hlavu, která řekne jen "Time is, Time was a Time is past", načež je roztříštěna bleskem - ale už jen ta představa mluvící mosazný hlavy je děsivá. Greene se taky s ničim moc nepáře, viz následující úryvek:
Lambert and Serlsby stab each other and fall mortally wounded.
Lambert: O, I am slain!
Serlsby: And, I--Lord have mercy on me!
They die.
jejich synové to skrz magické zrcadlo vidí a hned "jump up with daggers drawn and kill each other").
a začala číst Beowulfa a Notes From a Small Island of Brysona (nesrovnatelně zábavnější než Beowulf).

začalo zkouškový, a tudíž čas na filmy, so far I've seen:
The Lovely Bones (dojímavé, velice koukatelná hlavní protagonistka)
Scott Pilgrim vs The World (Michael Cera not playing that awkvard teenager!..he is still a teenager with a terrible haircut, though.)
The Giant Claw (sci-fi béčko z 50let, co se zpracování týče je daleko za naším Zemanem nebo Trnkou, ale o to je to vtipnější - obří zubatá ptačí nestvůra terorizující celý svět = Ameriku.)
Henry V (1989) (ach, Kenneth. hrdinní angličané a zbabělí, prohnaní, vozatajepobíjející francouzi)
Peter's Friends (ach, Kenneth, ach Stephen Fry.)
Get Him to the Greek ("Stroke the furry wall!" parádní soundtrack.)
Hamlet (1996) (dechberoucí, snad čtyřhodinové a ach, Kenneth.)
Eden Lake (hnus, ovšem ne, co se kvality týče, ale toho efektu, jaký to na mě mělo. ta beznaděj! úúú! může se to stát i vám, zasnoubení britové, co jezdíte k jezeru.)

...a taky jsem si nesmírně vesmírně tapírně užila britský seriál Misfits, a jak jsme se shodly s Dash, než přijde třetí řada, budem prostě koukat pořád dokolečka na první dvě řady.

byli jsme s Benem v ZOO a polovina zvířat si to tam rozdávala. karty. karbaníci.

CIRKUS CIRKUS!
*magic moments..dumdum*
M
T
P
S
S
H
F
T
L
B
F
B
I
B
P
D
A
There was a naughty boy
  And a naughty boy was he,
For nothing would he do
  But scribble poetry-
    He took
    An ink stand
    In his hand
    And a pen
    Big as ten
    In the other,
    And away
    In a pother
    He ran
    To the mountains
    And fountains
    And ghostes
    And postes
    And witches
    And ditches
    And wrote
    In his coat
    When the weather
    Was cool,
    Fear of gout,
    And without
    When the weather
    Was warm-
    Och the charm
    When we choose
  To follow one's nose
    To the north,
    To the north,
  To follow one's nose
    To the north!



Další články


Kam dál